sobota 25. března 2017

Mí oblíbení youtubeři

Protože žijeme v době multimédií a můj YouTube kanál odebírá čtyřikrát více lidí než kolik jich lajklo facebookovou stránkutohoto blogu, rozhodl jsem se představit vám své oblíbené tvůrce videoobsahu. Aby mi to šlo lépe od ruky, rozdělil jsem youtubery do několika kategorií s tím, že vám v každé představím pouze toho nejlepšího z nejlepších a ostatní vzpomenu čestnou zmínkou.

1) Film a literatura


Když potřebuji inspiraci pro vlastní tvorbu na Anekronu, chodím ji nejčastěji čerpat právě na podobná místa, jako Nerdwriterův kanál. Autorovou vášní jsou filmy, rozebíral ale třeba i slavný projev Martina Luthera Kinga nebo tweety Donalda Trumpa. Navíc je vášnivým fanouškem Středozemě, což dokázal ve své poněkud rozhněvané reakci na druhého Hobita a nověji v brilantním rozboru soundtracku Pána prstenů a bitvy o Helmův žleb. Podobní tvůrci: Bobby Burns, Just Write, Every Frame a Painting 

2) Historie, HEMA


Vysokoškolské studium historie jsem sice opustil, ale obor samotný mě pořád baví a rád se dozvím něco nového třeba o válečnictví minulosti – přinejmenším to pak zúročím ve vlastní fantasy tvorbě. Nejlepším kanálem tohoto typu je podle mě Lindybeige Nikolase Lloyda, hlavně díky skvělému britskému humoru, přesahu do politických, společenských, a dokonce i přírodovědných témat a v neposlední řadě i proto, že je autor fanouškem her na hrdiny. Podobní tvůrci: Metatron, SnapJelly a hlavně naprosto skvělý Shad 

3) Hudba


Nikoho, kdo má alespoň základní přehled v mých hudebních preferencích, asi nepřekvapí, že nejvíc fandím kanálu úžasných audiomachine. Začíná zpravidla na skladbě Wars of Faith, pak přeskočím třeba k Ice of Phoenix nebo k Lords of Lankhmar a časem se propracuji třeba až k The Last Ember nebo k Ashes of Time. Tahle parta prostě nechává veškerou konkurenci hodně daleko za sebou. Podobní tvůrci: parademics, AreZ 

4) Věda, popularizace vědy


Králem oboru je podle mě populární Derek Muller a jeho kanály Veritasium a Sciencium. Druhý jmenovaný je úplně nový a autor si v něm pomáhá povedenými animacemi. Na světové YouTube scéně má ale mimořádně tuhou konkurenci, z níž musím větší prostor dopřát Michaelu Stevensovi a jeho projektu Vsauce. Ten nedávno rozjel zajímavou sérii Mind Field na zpoplatněném YouTube Red, jejíž první díl si ale můžete pustit i zadarmo. A vlastně i ty další, pokud umíte hledat – YT Red totiž zatím v naší zemi nefunguje, takže Michaelovi na jeho tvorbu stejně přispět nemůžete, ani kdybyste chtěli. Podobní tvůrci: CGP Grey, Kurzgesagt, topky od LEMMiNO 

5) Ateisté a skeptici


O první místo se opět budou muset podělit dva tvůrci. DarkMatter2525 rozhodně získává body za styl a atraktivní animovanou formu, u jeho veselých kraťasů se člověk skvěle zasměje a pokud ještě nemá dost, může pročíst i komentářovou sekci pod videi. Thunderf00t to trochu přehání s rozsahem – často se zakecá – ale zato často cílí na pomatené intersekcionální feministky a politicky korektní cvoky. Podobní tvůrci: Rationality Rules, občas s něčím skvělým přijde Jaclyn Glenn, v československém prostoru Maxwellovi démoni, Lukáš Balabán a Maroš Bály 

6) Co se jinam nevešlo


Bedlivě sleduji trendy autenticky slovanského života na kanále Life of Boris, pravidelně valím oči na nádherná časosběrná videa českých Timefocus Films, nenechám si ujít skoro žádnou epizodu úžasného GradeAUnderA. A nekorunovanými králi plastových kostiček jsou pro mě lidi z týmu Brotherhood Workshop. Zmínku si zaslouží i Slow Mo Guys.

neděle 19. března 2017

Logan je nekompromisní a posouvá hranice komiksů

Rosomák dožívá svůj dlouhý, krveprolitím naplněný život kdesi kousek za mexickou hranicí, v děravé nádrži za domem drží zavřeného Charlese Xaviera, který bojuje s nebezpečnými záchvaty a společnost jim dělá jenom podivínský albín. Noví mutanti se už čtvrt století nerodí, ti staří za tragických okolností zmizeli a okolo Loganova útulku přešlapují korporátní pohůnci s nejasnými úmysly.

Temná báň, kterou prosvítají jen osamocené paprsky světla je pro film docela dobrou metaforou. (zdroj)

Wolverine si na stará kolena vydělává na chlast, tišící léky pro Profesora a novou jachtu jako řidič luxusní limuzíny. Při jedné štaci potkává mírně hysterickou ženu, která v něm pozná bývalého superhrdinu a obrátí se na něj se zoufalou žádostí. Logan má dostat ji a její adoptivní dceru diskrétně do Kanady – a za to dostane dobře zaplaceno. Jakkoli se iluzí zbavenému hrdinovi do oprašování štítu jezdce na bílém koni příliš nechce, nakonec na nabídku přistoupí. Jenomže z mladé dívky se překvapivě vyklube mutantka s podezřele známými schopnostmi a všem se na paty pověsí hodně drsní hoši.

Drápky má zatím menší, masitý vak plný vnitřností ale rozsápou snadno i tak. (zdroj)

Poslední dobrodružství Hugha Jackmana v kožichu Wolverina navíc bude ještě o to těžší, že titulní postavu pomalu zabíjejí její vlastní schopnosti. Dříve blesková regenerace se zásadně zpomalila, jako břitva ostré drápy jde stěží vytasit. Nový svět je přitom dravý a neodpouští jedinou chybu.

Jak z pochmurné základní premisy každý čtenář pochopí, Logan je podobně jako třeba X-Men: Budoucí minulost příběhem o posledním záblesku naděje v okamžiku, kdy je všechno zdánlivě ztraceno. Emoce ale ždímá ještě mnohem víc: krom Jackmanova a Stewartova loučení se s ikonickými rolemi za to může především tvrdý erkový rating, který film využívá daleko lépe než třeba loňský Deadpool.

Když přes obrazovku stříká krev a všechny ty údery, výstřely a seky mají na lidi skutečný destruktivní efekt, divák navyklý sledovat barevné potyčky komiksových postaviček čelí menšímu šoku a je tak efektivně vtažen přímo do děje. Postavy, které se nejednou dostanou do pořádných sraček, můžou mluvit tak, jak mluví lidé v podobných situacích – třeba vyslovit samotné slovo sračka přímo do kamery.

A že jsou to pořádné sračky. (zdroj)

Moje obavy z režie a scénáře Jamese Mangolda se ukázaly jako neopodstatněné a fiasko v podobě japonského Wolverina z roku 2013 tedy definitivně padá na vrub zásahům filmového studia.

Snímek je také unikátním a velmi občerstvujícím způsobem nepatetický. Nedočkáme se tklivých smyčců ve smutných scénách nebo hřmění orchestrálních motivů, když Wolverine zase jednou rozhýbe své adamantiové kosti. Stejně tak chybí dojemné vzpomínkové sekvence, nadměrné mentorování a všelijaké proslovy a vzájemné vylévání dušiček. Všechno tohle přitom ve filmu určitě být mohlo a ve všech případech je dobře, že to tam není.

Znamená tohle všechno, že je Logan dokonalý?

Hmm... (zdroj)

Ani náhodou. Snímek mohl být především minimálně o půl hodiny kratší a vůbec nic by se nestalo. Scénář se taky místy snaží prokreslováním charakterů trošku zakrýt skutečnost, že je naprosto lineární a všichni záporáci ve filmu (s jedinou čestnou výjimkou) patří mezi generické marvelovské padouchy na jedno použití, což je vzhledem k formátu umožňujícímu zobrazit skutečnou brutalitu docela tristní.

Přesto si myslím, že je Logan jednoznačně nejlepší sólovou komiksovkou přinejmenším od druhého Captaina Americy, popřípadě od třetího Iron Mana. Stylem vyprávění ale překonává i oba zmíněné a srovnání s ním snese jen Nolanova vize Temného rytíře. Snad vůbec nemusím dodávat, že se současné trapné pokusy o DC univerzum na tomhle peletonu plácají hodně, hodně daleko vzadu.

Kvituji také, že vám dostupné trailery nevyspoilují dvě třetiny děje, jak je v současné kinematografii zvykem. Dafne Keen jsem její mladou mutantku bezvýhradně věřil, peripetie Profesora X mě zasáhly nejspíš ještě víc, než příběh samotného titulního hrdiny a nevěřím, že jsem jediný, kdo si všiml poschovávaných biblických referencí, k nimž příběh o cestě uprchlíků do zaslíbené země přímo vybízí.

Yay! (zdroj)

Zkrátka a dobře, jsem velice spokojený. Velmi vážně pochybuji, že tak vysoko nastavenou laťku letos překoná nějaký jiný superhrdinský film, přestože se vcelku těším na novou verzi Spider-Mana a opatrně i na druhé Strážce galaxie a Thorův Ragnarok. No a protože bych podobně zpracovaných snímků viděl do budoucna rád více, napálil jsem Loganovi nakonec čtyři a půl hvězdičky, i když tu poslední dostává jenom s odřenýma chlupama.

sobota 18. března 2017

Pět chyb moderních animáků od Disneyho

Protože se mi velmi líbila Odvážná Vaiana, rozhodl jsem se zhlédnout i další novější animované pohádky od Disneyho, konkrétně Na vlásku a Ledové království. Nenadchly mě zdaleka tolik, a tak na ně nakonec ani nebudu smolit recenzi. Místo toho zkusím stručně shrnout, co mi obecně na filmech podobného ražení vlastně vadí. A neobejdu se u toho bez spoilerů.

Scénář

Snímek pro děti samozřejmě nemusí a ani by neměl obsahovat zamotaný příběh ve stylu Nolanova Počátku, stejně tak bych mu ale nedoporučil podceňovat intelekt malého diváka. I předškolák zvládne víc, než jen sledovat jedinou, přímočaře servírovanou dějovou linii. Tím, že nám scénáristé často vůbec neukážou, co se děje s některými důležitými postavami, taky maskují vlastní lenost nebo neschopnost a umetají si cestičku k „překvapivým“ zvratům.

Konzistence

Pravidla, která v příběhu jednou představíte, už potom musíte dodržovat, pokud vás někdo má brát aspoň trochu vážně. Disney na to ale zvysoka kašle. Jeho hrdinky nadané různými speciálními schopnostmi je občas používat mohou, jindy zase ne. V závěru Na vlásku přijde Locika o své kouzelné léčící vlasy, ale jejího vyvoleného namísto toho zachrání slza.

Neříkejte že ji nikdy předtím nenapadlo ty vlasy využít jako lampičku. (zdroj)

Elsa z Ledového království zase třeba dokáže vytvořit z ledu a sněhu živoucí bytosti, jenomže to dělá dost nahodile a vůbec ji to nenapadne v situacích, kdy by se jí obří zmrzlý golem hodil. A tak by se dalo pokračovat.

Nevyužitý potenciál

Ten se týká hlavně vyobrazení zla a záporáků. V Odvážné Vaianě má ústřední antagonista lacinou podobu všepohlcující nicoty, padouch z Ledového království zase přepne z jedné osobnosti na druhou v okamžiku, kdy mu začne vycházet jeho překombinovaný plán, i když se předtím chová slušně i v situacích, které by mohl snadno zneužít.

Vražedný sněhulák Marshmallow. (zdroj)

Vůbec nejvíc mě naštvala intrikánská babice z Na vlásku která zpočátku působila jako příjemně ambivalentní postava, která sice unesenou princeznu zneužívá, ale činí tak z obavy o vlastní život a ke své adoptivní dceři se chová natolik slušně, že spolu mají vcelku příjemný vztah. Nakonec ale stejně stará žena skočí jako krvežíznivá tyranka a film se zbaběle vyhne jakýmkoli originálním konfliktům, které by mohl jejím prostřednictvím zobrazit.

Písničky

V Disneyho filmech nějaká ta chytlavá odrhovačka se zpívajícími měšťany či lesními zvířátky zkrátka nesmí chybět. Nic proti tomu – kdyby ale některé ze snímků občas nepřipomínaly spíš zdlouhavý videoklip. Odvážná Vaiana skrze písničky představovala nové postavy, vyjadřovala jejich náladu či vnitřní boje, nebo jinak posouvala děj. Ledové království to dělá taky, ale neomezuje se tolik a neváhá hudební formou představit důležité zvraty typu zamilovanosti Anny a Kristoffa, která by normálně měla vyplynout z událostí v příběhu.

Vtípky a roztomilost

Animáky hodně stojí na legračních situacích, do nichž mohou dostávat všemožné zvířecí poskoky. S jejich pomocí odlehčují příběh během natahovaných, smutných nebo hrozivých částí. Problém s nimi ale mám ve chvíli, kdy nejsou nijak ospravedlněni příběhem a vše výše popsané dělají na setrvačník zkrátka jenom tak.

Retardovaný kohout patří mezi ty zajímavější zábavnější comic relief charaktery. (zdroj)

OK, tak jsem si postěžoval, svět je zase v pořádku. Teda pro většinu z nás.

Dny mého aktivního angažování se v katolické církvi jsou už za mnou, s kardinálem Vlkem jsem se ale onehdy měl možnost setkat. Názorově spadal mezi vůbec nejrozumnější představitele svého náboženství, a přesto jsem z něj nikdy neměl pocit, že nevěří tomu, co hlásá. Nemusím asi dodávat, že se lidé podobného formátu velice špatně hledají.

sobota 11. března 2017

Změní Shadow of War navždy tvář RPG žánru?

Pokud jste ještě nějakým nedopatřením neviděli gameplay trailer na nový Shadow of War, rozhodně to rychle napravte. I když má lehce přes čtvrt hodiny, za zhlédnutí rozhodně stojí. Domnívám se totiž, že představené herní mechaniky řeší snad nejpalčivější problém současných RPG, které se už podle mě hezkých pár let nacházejí ve slepé uličce.


Vezměme si třeba takového třetího Zaklínače. Kritici i běžní hráči se shodují, že jde o skutečný klenot žánru a o to se s nimi rozhodně nehodlám přít. Nemyslím si ale, že by se jednalo z jakéhokoli pohledu o revoluci, a dokonce bych se zdráhal závěr slavné polské fantasy série nazvat videoherní legendou. Ano, Divoký hon je skoro ve všem lepší než konkurence, ale konstrukcí se příliš neliší třeba od Skyrimu nebo Dragon Age.

Inovativnější je paradoxně jeho předchůdce, Zaklínač 2. Ten přišel s odvážným mechanismem, když přinutí hráče na konci první třetiny hry k volbě, která zásadně změní zbytek příběhu. Pokud si pak při dalším rozehrání vyberete jinak než dřív, změní se nejenom hlavní dějová linka, ale i vedlejší úkoly, prostředí a vaše vztahy s důležitými postavami. Ve videoherním průmyslu bývá přitom svoboda volby čistě iluzorní, jak se ukazuje nejenom u většiny konkurece, ale třeba i v na příběh zaměřených titulech typu Life is Strange nebo na produkci Telltale Games.

Vybrat si musíte mezi týpkem s ručníkem na hlavě a elfským pirátem. Už chápete tíži takového dilematu? (zdroj)

Zaklínač 3 nás oproti tomu povětšinou vede za ručičku. Vedlejší úkoly mají doporučenou úroveň, takže si je nemůžete plnit, jak se vám zamane. Samozřejmě můžete příležitostně činit různé volby a ty se pak promítnou do okolního světa, což je lepší než nic – rozhodně ale nehrozí, že by se vaše druhá hra nějak dramaticky lišila od té první. Dá se to pochopit, protože vystavění, byť jen dvou hlavních linií jako v Zaklínači 2 by logicky zabralo dvojnásobek času a adekvátní množství financí a dalších prostředků.

CD Projekt Red navíc může těžit i z toho, že skutečně unikátní zážitek nemůže nabídnout ani žádná jeho konkurence. Docela zajímavé příběhové zvraty nabízí Dragon Age – rychle ale pochopíte, jak fungují a znovu platí to, že se je tvůrci snaží co nejlépe integrovat do centrální dějové linie. Vývojáři Elder Scrolls si s něčím podobným už vůbec hlavu nelámou a herní svět nezřídka na volby hráče skoro vůbec nereaguje.

Důležitá linka války mezi rebelujícími Bouřnými hávy a spravedlivou mocí Impéria totiž paradoxně neovlivní zásadněji hru, ani když se k jedné straně přidáte a pomůžete jí k vítězství. Volba je spíš estetická – stávající jarly v několika městech nahradí nové tváře, změní se několik dialogů nemnoha postav a vojáci vaší frakce vás občas osloví hodností.

Občanská válka v kostce. (zdroj)

Nikdo vám neukáže důsledky vašich rozhodnutí. Kdyby po vítězství Bouřných hávů začalo ve městech docházet k projevům rasismu, nebo kdyby triumf Legie vedl k lovům na Talosovy uctívače a vyššímu výskytu arogantních elfů z Thalmoru, hráč by daleko silněji pocítil i ty méně příjemné důsledky své volby.

V tomhle ohledu si samozřejmě Zaklínač vede lépe, ale to rozhodně neznamená, že by se podobným problémům vyhnul úplně. O to víc se těším na vydání nového Shadow of War, které by mohlo přinést do žánru právě v této oblasti svěží vánek.

Čímž rozhodně nechci tvrdit, že ta záležitost s novým prstenem není totální kravina. (zdroj)

Gameplay trailer nám jasně ukazuje, že tentokrát si budeme psát své příběhy samy a budou se od sebe výrazně lišit. Vedlejší postavy skřetích náčelníků zásadně ovlivňují Talionovo dobrodružství, načrtnutá je i možnost odměňovat je všemožnými způsoby a budovat s nimi vztahy, které jednou povedou třeba k přátelství, nebo naopak k zákeřné zradě. Vzhledem k tomu, že systém Nemesis vytváří pro každou hru zcela unikátní charaktery, nikdy nebudete vědět, jaké protihráče a spolubojovníky vám nadělí tentokrát.

Potenciál podobného přístupu je těžké přecenit. Pokud bude Shadow of War skutečně fungovat tak, jak je naznačeno v traileru, jeho znovuhratelnost se dost možná dostane na úroveň Zaklínače 2 – ale to vůbec není všechno. Vzhledem k unikátnosti vašeho příběhu totiž začne na volbách záležet ještě daleko více, protože vůbec nehrozí, že by se někdy v budoucnu podařilo někomu dostat se do zcela identické situace. No a když to poděláte, nikdo s tím už nic nenadělá.

středa 8. března 2017

Nebudujme přecitlivělou společnost

Nedávno jsem se doma v diskuzi o současném světě střetl se zajímavým argumentem: politická korektnost se šíří, protože je velice pohodlná. Pokud smažeme všechny rozdíly, ať už národnostní, světonázorové, náboženské či pohlavní, bude ve společnosti klid a stabilita – nebo alespoň tak nějak si to prý architekti moderního pseudoliberálního zřízení představují.

Je to docela intuitivní názor a jistě je na něm něco pravdy, kořen problému ale sám vidím někde trochu jinde. Totiž v mesiášském komplexu, v onom páchání dobra za každou cenu, které nakonec paradoxně přináší v lepším případě jen znechucení, v tom horším pak utrpení. Vzhledem k tomu, že v současné době (naštěstí) končí nechvalně proslulá vládní organizace HateFree, která se spasitelství věnovala profesionálně, dostáváme unikátní příležitost prozkoumat mentalitu samozvaných zachránců lidstva podrobněji.

Nicholas Lloyd viděl shitstorm politické korektnosti přicházet už v roce 2009. (anglicky)

Jeden z mých gymnaziálních učitelů, na kterého často vzpomínám, nám dal kdysi v hodině možná nejužitečnější radu do života, kterou jsem kdy dostal. Neškoďte záměrně druhým. Vysvětlil, že nám nechce radit, abychom druhým za každou cenu pomáhali. Všichni koneckonců dobře víme, že cesta do pekel je dobrými úmysly dlážděna. Neškoďte.

Osobně se domnívám, že mesiáše často produkuje neinformovanost, popřípadě naprostá ztráta kontaktu s realitou. Jak jinak, než jako velice vážný případ paranoie si vysvětlit třeba cenzurní snahy společnosti VidAngels, která umravňuje hollywoodské blockbustery do podoby, ve které si je bude moci „užít“ i mimořádně prudentní jedinec. Uvědomujete si, že tihle magoři vyčistili Deadpoola od vulgarit a nahoty? Zajímalo by mě, jestli jim zbylo aspoň deset minut stopáže.

Jo, závěrečné titulky. (zdroj)

Jiní pachatelé dobra, tentokráte z nechvalně proslulého serveru Duše a hvězdy naprosto suverénně ve 21. století tvrdí, že jsou odhalená ženská ramena lascivní a ergo nepřípustná. Jaký šok způsobí jejich několika vrstvami obaleným ratolestem kontakt s reálným světem, si stěží dovedu představit. Někdo by takový pohled nazval středověkým, já jsem opatrnější: lidé minulosti měli totiž k sexualitě zpravidla daleko zdravější vztah, než jejich současní pohrobkové.

Podobných příkladů bych mohl najít nepřeberně a také na ně čas od času poukazuji ve svých ostatních článcích. Vyjádřím se ale krátce už jen k jedné skupině spasitelů – či v tomto případě spíše spasitelek – světa, totiž k feministkám třetí vlny, které zvlášť v posledních letech vystrkují růžky, kam se jen člověk podívá.

Pro pořádek nejdřív uvedu, že nejsem ani náhodou z těch, kteří by chtěli ženám jakýmkoli způsobem upírat jejich práva. Velice si vážím toho, co dokázaly předešlé generace feministek – třeba získání volebního práva, které má v „civilizovaném“ světě polovina lidstva teprve okolo století. Tehdejší bojovnice odstraňovaly skutečné problémy společnosti, zatímco jejich údajné nástupkyně vedou válku převážně proti větrným mlýnům.

Skutečný problém, hodný zájmu všech feministek a feministů na světě. (zdroj)

Zatrnulo mi, když jsem relativně nedávno četl dlouhý, většinu času nudný a nezajímavý rozhovor s doktorandkou sociologie Vandou Černohorskou. Posupně jsem se šklebil, když jsem se dozvěděl, že je světoznámá přebornice v planém blábolení Judith Butlerová stále ještě pro někoho autoritou (už jen její centrální blábol o genderu jako sociálním konstruktu je naprosto neudržitelný).

Rozhovor se však brzy stočil k tématu sexuálního násilí v univerzitním prostředí, či spíše toho, jak si feministky tento fenomén představují. Podle všeho žijeme ve strašlivé rape culture a násilnická mentalita je hluboce prorostlá celou naší civilizací. S nějakou formou sexuálního násilí se prý setkala čtvrtina všech žen – jak vágně asi musela být škatulka nadefinována, aby do ní spadlo takové množství lidí?
Proč jsou kecy o rape culture ve skutečnosti ohavnou apologetikou znásilnění vysvětlil pěkně třeba Lukáš Balabán ve svém anglicky namluveném videu.
V textu se brzy počala objevovat zlověstně vypadající slovíčka a slovní spojení jako patriarchát, genderové stereotypy, digitální aktivismus (fungovalo tohle alespoň někdy někde?) a tak všelijak podobně. Dostal jsem ale aspoň odpověď na svou otázku z konce předchozího odstavce, když jsem zjistil, že se jako sexuální nátlak počítají i opakované návrhy na intimní schůzky.

Prosím pěkně? Kolikrát se takový návrh musí asi opakovat, než přestane být trapný a stane se ohrožením? A co všechno spadá pod degradující komentáře sexuálního charakteru?

Video vřele doporučuji.

Není divu, že se tento přiblblý pseudofeminismus třetí vlny začíná lidem zajídat – rektor Univerzity Karlovy po incidentu s transparentem zakázal tamní Feministické společnosti zaštiťovat se jménem vysoké školy. Ze Západu se k nám ale blíží další ideologické odpornosti typu mnohohlavé hydry již zmíněné politické korektnosti a proponenti práv zvířat fňukají nad plastovými kožešinami figurek z Warhammeru (viz můj článek pro webzin Dagon).

Situace se zkrátka vůbec nelepší. Nedávno rozčeřil vody známý hradní klaun a virózou stižený srandista Miloš Zeman, když ve svém tradičně připitomělém bonmotu navrhl přeříznutí enviromentálních aktivistek. Místo toho, aby jej veřejnost odměnila trapným tichem a přihodila nejnovější výrok na vysokou hromadu buranských nesmyslů, které náš prezident během svých let v úřadě stihl vypustit z úst, vrhl se na něj filosof Mirek Vodrážka se sáhodlouhým a zhola zbytečným otevřeným dopisem.

INZERCE Z prezidenta republiky si dělám srandu i ve svém nejnovějším videu.

Tam, kde křesťanští tradicionalisté odmítají jakoukoli diskuzi s poukazem na neměnný charakter slova božího, vytahují moderní proroci hypertolerance nálepky sexismu, rasismu, šovinismu a misogynie. Jedni druhým ale nemají co vyčítat – oba tábory staví na magickém myšlení, pověrčivosti, pseudovědě a rádoby duchaplném nesrozumitelném blábolení, které se komplikovanými výrazy snaží navodit zdání erudice.

Feministické třeštění okolo poodhalených ňader Emmy Watsonové zavání stupiditou úplně stejně jako ruské omezení přístupnosti nového filmu od Disneyho proto, že se v něm nachází postava gaye. Snaha spasit každého, ideálně proti jeho vůli, je zkrátka pro oba tábory symptomatická. Watsonová, která v Krásce a zvířeti hraje shodou okolností jednu z titulních rolí, se koneckonců už nechala slyšet:
„Čím více jsem začala vystupovat a mluvit o feminismu, tím více jsem si začala uvědomovat, že pro boj za ženská práva se často stává synonymem nenávist vůči mužům. Chci připomenout, že definicí feminismu je víra v rovnost práv a možností žen i mužů.“
Že vy jste čekali tu poodhalenou fotku, má drahá sexistická prasátečka?
Nic takového! Anekron je slušný plátek. (zdroj)

Osobně jsem přesvědčen, že se jak zastánci „tradičních hodnot“, tak příznivci politicky korektní budoucnosti uchylují k umělému vytváření podobných skandálů zkrátka proto, že chtějí zastrašit případné oponenty a imunizovat se tak vůči kritice. V obou případech přitom ale vytvářejí přecitlivělou společnost, ve které se každý může urazit kvůli čemukoliv, co ho zrovna napadne. Teologie i gender studies nabízejí dostatek příležitostí k žabomyším válkám.

Naštěstí si veřejnost, přinejmenším ta česká, zatím velmi dobře uvědomuje, že o svět ufňukaných demagogů zrovna dvakrát nestojí. Doufejme, že to tak i zůstane.